
,,Hele Týno a jseš si uplně jistá že to podle tý mapy zvládnem?''
,,Naprosto jistá. Teď se Prahou vymotej na E-55 a až tam budem tak dej vědět a já tě nasměruju dál.''
,,Dobře, ty jsi tu navigátor, ale říkám ti a to si pamatuj, že jestli to skončí stejně jako před pěti lety, když jsme s našima jeli na chatu a ty si navigovala, tak tě ubiju tvým řidičákem!''
,,Buď v klidu, to zmáknu levou zadní.'' A vytáhla knížku Půlnoční let a vypadala, že jí to vážně zajímá.
,,O čem to je?'' Odvážila jsem se zeptat.
,,No o nějakejch holkách, který jsou na převýchovu v poušti a píšou tady jaký tresty jim prováděli. Mám dojem že některý z nich budu praktikovat na Kamila, hned jak na něj narazím.'' Dál už jsem se radši neptala. Nechtěla jsem se bavit o Kamilovi. Teď ještě ne, je to příliš brzy. Po chvíli najdu tu E-55 a ptám se kam dál. ,,Jeď až na konec dálnice a potom ti povím.
,,Hm, to vypadá na super den strávený na žáru dálnice se spolujezdcem, který je jako němý.''
,,Promiň, ale je to děsně napínavý.'' a otočí na další stránku.
,,Rádio, ty můj věrný příteli, ty mě nikdy nezklameš viď?'' Zapla jsem tedy rádio a hlasatel uvedl skupinu The Paranoid nebo tak nějak a že zahrají písničku Únos. Už po prvních pár tónech se mi písnička začala líbit. Žádná jemňounká hudba o poníkách a štěňátkách a kočičkách, světovým míru a tak dále. Ne že bych neměla ráda zvířátka, ale tohle mě vážně nebere. Jenže tahle písnička byla naprosto z jinýho soudku. Baskytary a bicí! I Týna se začala pohupovat do rytmu. Asi po čtyřech písničkách odložila knížku a začaly jsme si zpívat We are the champions. Cesta nám hezky plynula, až jsme dojely na konec E-55.
,,Tak a teď jsem zvědavá co z tebe vypadne.''
,,Počkej, už to hledám. No jasně! Tady zahni doprava směrem na Lovosice po ulici Průmyslová.'' Tak jsem teda jela jak Týna navigovala, ovšem to bysme to nebyly my, kdyby se tu nevyskytl problémek.
,,Týno! On je tu kruhák! Kam teď?!''
,,Přibrzdi já se podívám do mapy. No tady žádnej kruhák není.''
,,No tak se podívej před sebe! Očividně tu je!''
,,Tak to vem rovně, zlatá střední cesta.'' Odporovat by bylo absolutně směšné tak jsem tedy poslechla.
,,No a kam teď?''
,,Teď pojedeš pořád po týhle silnici a před Terezínem to vem doleva po Želetický.'' Jenže za chvilku jsme byly na Želetický a Týna nevěděla kudy kam.
,,Musíme přes most do Litoměřic.''
,,To je super nápad, ale absolutně neproveditelnej, protože most je v opravě.''
,,No tak to vem objížďkou!''
,,Vážně? Já myslela že to přeletíme, ale když myslíš.'' Začínala jsem být už dost podrážděná z navigace stylem pokus-omyl. Naše úžasná zajížďka trvala hodinu.
,,Já musim čůrat. Zastav mi prosím.''
,,Nemohla by si to příště říct trošku jemněji? Například já potřebuju na benzínku?''
,,Ne, ty by si mi řekla že na benzínku nepotřebuju.''
,,Fajn, slibuju, že až nějakou uvidím, tak zastavím.'' Díky bohu to byla chvilinka k benzínce a navíc jsme si koupily i benzín a nějaké to občerstvení na cestu.
,,Tak kam teď?''
,,Musíme k tomu mostu a pak se dáš do Mezibraní na kruháči doprava a na dalším kruháči to stoč na Českolipskou a týhle silnice se drž až do Trnovan.'' Cesta ubíhala celkem rychle a za chvilinku jsme byly u Trnovan. Dál jsme poračovaly přes Ploskovice, Horní Řepice do Liběšic a od tamtud do Zimoř do Kravaře a Sezímky. Z těch názvů jsme měli celkem dobrý výbuchy smíchu, no nic pokračujeme dál v cestování. Ze Sezímek jsme se dostali do Stvolinky z tý do Splavy.
,,Už tam budeme?''
,,Jak to mám vědět? Ty si navigátor. Kam teď?''
,,Do Doksy, tam se dáš do leva po Mimo..počkat..no ono to tam fakt je!''
,,Týno, nezdržuj se smíchem. Kam teda?''
,,Na ulici Mimoňskou!'' Jen co to dořekla tak spustila šílenej záchvat smíchu a nešlo se k ní nepřidat.
,,Ok, ok...teď vážně. Dej se do Břehyně a kousek před Bachyní...''
,,...Břehyní'' opravila jsem jí.
,,Promiň, ale to je tak blbej název! No prostě se před tím městem dáš do leva a dál tě zase naviguju.'' Po hodince cesty jsme dorazily na místo určení
,,Ehm...Týnko, nechci tě budit, ale už jsme na tý lesní cestičce na kterou jsi mě tak skvěle navedla a teď nevím kudy dál.'' Promnula si oči a chvíli zaostřovala na cestu.
,,Jeď rovně, tady zahni doleva, tady doprava...no a jsme tady. Ta-dá!'' Cestička nás vyplivla na nějakém opuštěném břehu jezera. Ovšem musím uznat, že tu bylo nádherně...








Jůůůj, ty kokso!!!
Proč když jsem u tebe, tak vždycky píšem nějakou nudu?
Tahle navigace byla dokonalá, málem mi volali záchranku, jak jsem tu umírala smíchy!!! No tak honem, šup sem s dalším dílem!!!
