14. listopadu 2011 v 19:08 | Sluníčko09
|
Jedna taková o Romanovi...
Stála jsem uprostřed lesa. Byla zima. Všude kolem byl sníh. Holé větve stromů praskaly pod jeho tíhou. Třpytil se v odrazu měsíce jako miliony malinkých zrcátek. Vydala jsem se noční krajinou. V dálce se něco blýsklo. Podívala jsem se tím směrem a uviděla o strom opřené velké zrcadlo v těžkém tmavém vyřezávaném rámu. Ostýchavě jsem do něho nahlédla. To, co jsem uviděla mě vyděsilo. Bledá dívka s blond vlasy až po pas a postavou, kterou by jí mohla každá dívka závidět. Měla na sobě jen černé vrstvené šaty s nabíranou sukní. Korzet šatů těsně obepínal její křivky. Byla bez bot. Pohlédla jsem na sebe a s hrůzou vykřikla. Vždyť jsem to já! Výkřik se rozléhal po celém lese. Za sebou jsem uslyšela praskání sněhu a kroky.
,,Tak jsem tě stejně našel.'' řekl tajemný mužský hlas. Mrazilo mě celé tělo a nebylo to z všudy přítomné zimy, ale z toho hlasu. S instinktem zvířete jsem se dala na útěk mezi stromy. Za mnou zněl zase ten hlas.
,,Mně stejně neutečeš!'' a zlověstný smích. Hlas se přibližoval a zase vzdaloval. Chvíli jsem měla pocit, že už mě má. Chtěla jsem zrychlit, ale nešlo to. Nohy neposlouchaly. Běžela jsem až příliš dlouho a vytrvale. Každý nádech bolel jako tisíce malých jehliček zabodnutých v hrudi. Pak hlas utichl. Najednou bylo všude ticho. Žádný zlověstný smích. Rozhlédla jsem se, kde jsem se to ocitla. Byla to mýtina oplocená lesem, ze kterého jsem před chvílí vyběhla. Uprostřed se leskla tůňka ve které se vzhlížel měsíc, který celou mýtinu ozařoval omamným stříbřitým jasem. Stébla trávy nesla tíhu kapek rosy. Až teď mi to došlo. Nebyl tu sníh, ani známka po něm, zatímco les okolo se sněhem třpytil. Nohy mi olízl chladný vánek a ovinul se mi kolem těla.
,,Je tu krásně, že?'' Ozval se za mnou ten hlas. Tentokrát jsem neutekla. Něco mi říká, že nemusím. Otočila jsem se, abych poznala, komu patří ten tajemný hlas. Stálo tam to nejhezčí stvoření, co jsem kdy viděla. Nejsem si jistá, že to byl anděl. Křídla měl černá jako havran. Stejně černá, jako jeho vlasy dlouhé nad ramena. Na sobě měl jen kožené kalhoty. Obdivovala jsem jeho vypracované tělo. Každý sval, rys a záhyb. Všechno bylo dokonalé. Složil si křídla úhledně na záda a vykročil směrem ke mně. Zastavil se až těsně přede mnou. Čišel z něj hrozný chlad. Jeho krása mě až magicky přitahovala a přitom jsem věděla, že bych se s ním neměla ani bavit. Něco mi říkalo, že je to špatné, ale ignorovala jsem to.
,,Kdo jsi?'' zeptala jsem se se vtyčenou hlavou.
,,Ale notak. Neříkej, že si mě nepamatuješ? Provázím tě celým tvým životem. Nevěříš?'' přiblížil se ke mně blíž, až porušil vzdálenost mezi námi. Nejprve mě objal rukama a nakonec i křídly. Jeho dotek mě mrazil a pálil zároveň. Ten dotek ve mně rozpoutal oheň vášně. On moc dobře věděl, jaké pocity ve mně ten dotek vyvolává. Sklonil se a pošeptal:
,,Teď uvěříš.'' přisál se k mým rtům. Každý můj sval se náhle napjal, až jsem myslela, že se roztříštím na miliony kousíčků. Když se odtáhl, stáli jsme v nějakém pokoji.
,,Co tu...''
,,Pšššt.'' zastvil mě a přiložil mi prst na ústa.
Ta místnost byl nemocniční sál a zrovna sem někoho přiváželi. Nemluvně. Na tom vozíku je malé, právě narozené miminko. Lékaři ho začali oživovat.
,,Vidíš? Už tady jsi měla zemřít.'' zašeptal.
,,To jsem já?'' sesunula jsem se s podlomenými koleny k zemi. Znovu mě objal křídly a políbil.
Teď jsme stáli v kuchyni. V naší kuchyni. Na sporáku stáli hrnce a v nich se vařil oběd. Malá, asi dvouletá holčička se kolem motala a nedala pokoj, dokud si na sporák nesáhne. Už natahovala ručičku, když se do kuchyně vřítila mladá žena a odtrhla ji odtamtud.
,,Zase já.'' Nebyla to otázka, ale stejně přikývl. ,,Ten hrnec jsem na sebe měla shodit.'' Zase jen nepatrně přikývl.
,,Ne. Už se nechci líbat.'' ucukla jsem, když se znovu nakláněl k dalšímu polibku.
,,Ale... Vždyť to přece chceš.'' roztáhl křídla a znovu mě jimi objal. Zase mnou projel pocit vášně. Každý můj sval se mu chtěl vzepřít, ale nešlo to. Měl mě doslova ve své moci. Byla jsem jako bezbranná hadrová panenka. Jeho tělo studilo více než led. Ten mráz mě pálil na kůži. Jeho rty mě k sobě vábily a už nikdy jsem je nechtěla rozpojit. Polibek nás přenesl na staveniště. Vybavila se mi vzpomínka. Táta kdysi pracoval na stavbě jako projektant a mě občas vzal taky. Ten den jsem zase málem umřela. Běhala jsem po stavbě, tropila všelijaké hlouposti a prolezla každou skulinu. Jak jsem tam tak běhala, uvolnil se provaz a na nohu mi spadla železná trubka. Měla jsem pak roztříštěnou zlomeninu holení a lýtkové kosti. Dost jsem si tehdy poležela v nemocnici.
,,Snažil jsem se ze všech sil. Ta trubka ti měla zlomit vaz.'' díval se dál na scénu na staveništi.
,,Díky. Moc milé.'' odvětila jsem ironicky. ,,Tak proč ještě žiju?''
,,Dlouho nebudeš...'' Další vášnivý a mrazivý polibek a znovu jsme stáli v nemocničním pokoji. Tentokrát lůžkovém. Bylo tam ticho, které rušily jen pravidelně pípající přístroje připojené k tělu na posteli. Popošla jsem blíž. Na té posteli jsem ležela já. Vypadalo to jako bych spala, ale modřiny a roztržené obojí mluvilo jinak.
,,Co se stalo?'' otočila jsem se zpět k mému temnému andělovi.
,,Srazilo tě auto, když si se vracela ze školy domů.'' odpověděl. Znovu jsem na sebe pohlédla.
,,Není nějaký způsob?'' zeptala jsem se se slzami v očích.
,,Ne, není. Musíš zemřít. Tobě nebylo předurčeno žít.''
Naposledy jsem se na sebe zadívala a pak vyrazila k andělovi. Vrhla jsem se mu okolo krku a políbila ho. Chtěla jsem se dostat zpátky na tu mýtinu. A povedlo se.
,,Chci zemřít tady. Tady se mi to líbí.'' Znělo mé přání.
,,Jak si přeješ. Nic mě neudělá šťastnějším.'' Pomalými kroky se přiblížil ke mě a znovu mě políbil. Tentokrát o dost vášnivěji a zapojil i jazyk. Jen pár pohyby sundal mé šaty a jeho kalhoty. Když do mě vniknul, bylo to nepopsatelné. V tu chvíli jsem zemřela. Ve věčném objetí se svým andělem smrti.
Umírat není tak zlé. Jde jen o to, jak jste žili. Podle toho si můžete vybrat. Ve svých sedmnácti letech jsem moc hříchu nespáchala, a proto jsem mohla mít tento nadstandart. Někdo mluví o pekle či nebi. Jen hloupé žvásty. Smrt bylo něco nepopsatelného. Něco, co bych si ráda zopakovala kdyby to šlo. Moje smrt, byla nádherná...
Já miluju příběhy (nadpřirozené) hlavně s upíry a anděly...je to hrozně moc krásné ! :)