close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Krvavá minulost 1.díl

24. listopadu 2011 v 22:24 | Ady |  Krvavá minulost
Je tu nová povídka! V anketě sice zvítězila odpověď ,,Normální život, to co by se klidně mohlo stát'', ale ani o upíry nebyl malý zájem a jelikož je teď všude plno upírů díky Rozbřesku, tak i já jsem se rozhodla o nich něco napsat. V hlavní roli bude Paľo, protože mi přijde, že s ním není FF. Ale nezklamu ani věrné fanynky Romana! I ten zde bude mít hlavní roli! Těšte se a komentujte!
PS: Povídku v normálním světě napíšu taky, ale zatím mi chybí námět! :-*


Vdechnu chladný, ranní vzduch prosycený jarem. Zima se sice ještě svého žezla nevzdala, ale některé nedočkavé pupeny a kvítky už si razily svou cestu. Ptáci cvrlikali na větvích stromů a vesnické kočky se je snažily lapit. Vykročím ze dveří a vydám se ven. Procházím se po vesnici jako už mnohokrát předtím a přesto jako poprvé. Za ten rok co jsem tu nebyla, se dost změnilo. Nové domy, zahrady, i stromy se zdají být vyšší a mohutnější. Pomalým krokem se doloudám až k místnímu hřbitovu. Vstupní branka jen vrzla pod mou rukou. Jako by tím vrzáním sdělovala právě přicházejícím svůj žal a odcházejícím, jak je jí líto jejich ztráty. I mně už nesčetněkrát plakala. Jen se na ní vlídně usměju a s hlubokým nádechem vcházím dovnitř. Kolem mě se rozhostilo plačtivé ticho. Jen meluzína si hvízdala svojí známou píseň. Jen škoda, že na tomto místě zněla tak žalostně. Zbylé listí od podzimu, které už před prvním sněhem někdo nestihl shrabat, se teď s meluzínou prohánělo mezi náhrobky. Svou známou vyšlapanou cestičkou jsem došla až k hrobu svého pradědečka. Rukou jsem smetla opadané lístky gerber a zapálila svíčku u jeho fotky.
,,Přijali mě na vysokou. Vždycky si chtěl abych studovala ne?'' Často jsem si sem chodila povídat. Může to znít divně, povídat si s náhrobkem, ale já jsem to dědovi prostě musela říct. Pak mě zasvrběl zátylek a otřásla jsem se. Zimou to ale nebylo. Ohlédla jsem se za sebe a spatřila ho. Stál tam nad nějakým hrobem a vypadalo to, že plakal. Snažila jsem se mu nevěnovat pozornost, ale to šlo jen velmi těžko. I on zpozoroval, že se na něj dívám a pohled mi oplatil. Když se na mě podíval, projel mnou hrozný chlad a začala jsem se znovu třást. Zkoumavě si mě prohlížel. Chtěla jsem uhnout pohledem, ale nešlo to. Něco jako by mě k němu poutalo. Ve tváři měl tvrdé a výrazné rysy. Vlasy měl ostříhané hodně nakrátko. Nikdy jsem ho neviděla a přesto mi byl tolik povědomý. Vydal se pomalým, ale jistým krokem ke mně.
,,Ako sa voláš?'' Nebyla jsem schopná slova. V duchu jsem děkovala bohu za slovenskou tetičku, ke které jsem jezdila na prázdniny. Vida jak se mi to dnes hodí!
,,Elizabeth,'' slyšela jsem svůj hlas jako z dálky. Vypadalo to jako by se zhrozil toho, jak se jmenuji.
,,A jak se jmenuješ ty?''
,,Paľo. Nemôžeš so mnou ísť na kávu?''
,,Proč ne?'' Dorazili jsme do zdejší malé cukrárny, do které mě často brávala babička jako malou na zmrzlinu. Skvěle jsme si povídali. Neřekl mi toho o sobě sice moc, ale přesto se mi zdálo, že o něm vím všechno. Byl milý a moc pozorný. Neušlo mi však, že se celou dobu na mě tak zvláštně díval. Ani já jsem z něj nemohla spustit oči. Byl tak tajemný a zároveň přitažlivý. Doprovodil mě až před dům a na rozloučenou mi políbil ruku, jako pravé dámě.
,,Ani jsme si nevyměnili čísla,'' řekla jsem si pro sebe, když zmizel za rohem ulice. Ale tahle ves není přeci tak velká, abychom se znovu nepotkali, snažila jsem se povzbudit. Od té doby jsem se snažila chodit na všechna místa v okolí, kde se pohybuje dost lidí nato, abych ho tu zahlédla. Chodila jsem se psem na procházky po vyhlášených lesních cestičkách. Nic. Vzala jsem snad všechny malé děti z naší rodiny na dětské hřiště u hospody. Říkala jsem si, že třeba chodí s kamarády na pivo. Nic. Jelikož škola na kterou mě přijali je v okolí, bydlím teď u babičky a mám tedy dost času na tyhle toulky. Jenže jsem na něj nikde nemohla narazit. Jako by se po něm zem slehla. Tehdy jsem však ještě netušila, jak moc blízko jsem pravdě...
Až po měsíci úmorného chození se psem a hlídání dětí, jsem to vzdala. Jednoho večera mě Verča, moje dobrá kamarádka z vedlejší vesnice, pozvala na diskotéku.
,,Ale já nechci jít!" protestovala jsem, když se snažila narvat na mě lesklý černý top a úzkou minisukni.
,,A proč jako ne? Vždyť je začátek prázdnin! Musíš si trošku vyrazit z kopýtka!'' a dál po mně házela různé oblečení.
,,Víš až moc dobře, že na tohle ejchuchování nejsem.'' U slova ejchuchování, jsem ve vzduchu udělala silné uvozovky.
Nakonec, ani nevím jak, se jí podařilo mě vytáhnout ven.
,,Třeba tam potkáš toho kluka, o kterém básníš'' snažila se mě povzbudit.
,,Má pravdu, třeba ho tam vážně potkám.''
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tynka09 Tynka09 | E-mail | Web | 24. listopadu 2011 v 22:28 | Reagovat

Krvavá...? Tak to bude ještě vážně dooost zajímavý! Moc se těším na další díl a hlavně jak to uděláš s ní a s Paľem a jak tam zakombinuješ toho Romana...:-D No, honem pokračování!!! :-D :-D :-D

2 romancice33 romancice33 | E-mail | Web | 24. listopadu 2011 v 22:34 | Reagovat

[1]: Taky mě to dooooost zajímá ! :-D Další díleček !! :-) x)

3 MarQusH MarQusH | Web | 25. listopadu 2011 v 17:35 | Reagovat

tak to je zajímavý mě zajímá jak to bude dál a do toho Romanko? To teda rychle další.. šupito presto!!!:D

4 Miška Miška | Web | 25. listopadu 2011 v 19:05 | Reagovat

Zajimavááá povídka tesim se na dalsi :)

5 Elíí Elíí | E-mail | Web | 25. listopadu 2011 v 20:00 | Reagovat

Noo, tak to jsem zvědavá, co se bude dít dál! :-) A jsem moc ráda, že je tahle fan fiction s Palinkem! ♥ :D

6 nikys20 nikys20 | Web | 29. listopadu 2011 v 21:08 | Reagovat

Ahoj na mém blogu nová jednorázovka s názvem Jen jedna z davu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama