17. listopadu 2011 v 22:45 | Ady
|
Ady
Podepsala jsem poslíčkovi co chtěl a zapadla zpátky dovnitř. Divím se, že neutekl. Vidět mě po ránu je dost silná káva. Růži jsem hned dala do vody a přečetla si vzkaz. Nebylo tam nic jiného, jen písmenko Ľ. Cože? Ľ? Co to má znamenat? Na druhé straně toho vzkazu bylu připsáno: Tento odkaz si schovaj. Aha. Slovenština. Takže Patrik. Bezva. Sama před sebou jsem hrála uraženou a nechtěla si připustit, že mi to udělalo velkou radost. Miluju ho i přesto, co se stalo. Nejde ho jentak vymazat. A už vůbec ne ho přestat milovat. Jen se teď obávám, co udělá Tereza. Radši se připravím...
,,Mami? Potřebovala bych, abyste pro mě něco udělali.''
,,Jistě zlatíčko! Copak potřebuješ?'' Její hlas mě vždy uklidní.
,,Zdvojnásobte ochranku ano? Dostala jsem výhružný dopis a nechci aby se vám něco stalo.'' Zdruhé strany telefonu se ozval jen vzdech.
,,Dobře. A k tobě taky někoho pošlu ano?''
,,Ne, to nemusíš mami.''
,,Nebudeme se na toto téma hádat. Někdo k tobě dorazí ještě dnes.'' S tímto rozhodnutím mi položila telefon. Super. Zase se bude opakovat situace jako na střední škole. Vždycky za mnou někdo chodil jako ocásek a mě to pěkně štvalo. Ostatní se mi stranili, jen Týnka to vydržela. A Jana, ale ta už se teď nepočítá. Jdu se zkulturnit, než ten nabušenej svalovac dorazí. Dopřála jsem si horkou sprchu a umyla se svým levandulovým mýdlem. Levanduli zbožňuju a navíc pomáhá od bolesti hlavy, což se dnes rozhodně hodí. Samozdřejmě jsem nezapoměla na levandulový šampon a nakonec krém na pokožku. Jednoduše jsem voněla jako bylinkářství. Hodila jsem na sebe tílko a domácí kraťasy. No co? Ať si te bodyguard zvykne. Takhle mě totiž uvidí nejčastěji. Pustila jsem si svojí oblíbenou muziku a začala si připravovat snídani. Zpívala jsem u toho, poskakovala a hrála sóla na neviditelnou kytaru. Podle toho ta snídaně taky vypadala. Marmeláda všude po kuchyňské lince, kafe rozcmrndané kolem a jedna potrhlá holka navrch. Mám prostě svůj svět. Říkám mu demence. A navíc, kdo si někdy rád nezařádí? S mokrými vlasy staženými do culíku a jen v domácích věcech když vás nikdo nevidí je velká zábava! S plnou pusou jsem zpívala tu mojí nejoblíbenější:
...So come clean, don't talk in tongues.
It's time to bring out your dead.
And the skeletons that you've been hiding.
Tell me everything I need to know.
Bring out your dead.
I couldn't see a thing till I shut my eyes.
I never knew a thing till I lost my mind...
(Bring me the horizon-Visions)
Když v tom někdo zazvonil. To bude ten bodyguard. A taky že jo. Za dveřmi stál chlap jako hora, nejmíň dva metry a kousek a na sobě měl oblek.
,,Pojďtě dál.'' vyzvala jsem ho. Ztišila jsem hudbu a posadila se do křesla naproti němu.
,,Jmenuji se Alexandr Smirnov. Vaše matka mě sem poslala.''
,,Vy jste z Ruska?'' zeptala jsem se vzhledem k jeho jménu.
,,Já ne, ale rodiče ano.''
,,Dobře. Provedu Vás po domě a pak zadám všechny instrukce.''
Po menším školení se uvelebil v zahradním křesílku u branky. Nabídla jsem mu, ať jde dovnitř, ale nechtěl. Tak jsem mu alespoň přinesla něco na čtení.
Celý den proběhl naprosto normálně. Četla jsem si, poslouchala muziku a večer jsem dodělávala to, co mi poslali z práce. Další ráno se opakovalo, jako to předešlé. Znovu mě probudil zvonek, ale tentokrát byl otevřít Alexandr. Uvolnila jsem mu jeden pokoj v přízemí. Samozdřejmě na přání mojí mamky. Další rudá růže. Tentokrát bylo na vzkazu Ú. Znovu jen jedno písmenko. Pomalu jsem se těšila na každé ráno. Přesně v devět už jsem stála u dveří a čekala na poslíčka. Vzkazy jsem pak lepila na nástěnku, dokud nevzniklo něco úžasného... ĽÚBIM ŤA!
To je tak nádherné. Asi deset minut po tom, co dorazila poslední růže, dorazil i Patrik. V ruce svíral další růži s psaníčkem. Alexandr hned vyskočil.
,,To je v pořádku.'' Sjel ho od hlavy až k patě a zase zpátky. Pak s nedůvěřivým pohledem odešel zpět do svého pokoje.
,,Kto to bol?'' zeptal se zděšeně Patrik.
,,Jen můj bodyguard.'' odpověděla jsem s klidem a pozvala ho dál.
,,Ty máš bodyguarda?'' vyděšeně na mě civěl.
,,Jo, ale člověk si zvykne.'' Ještě chvíli koukal s otevřenou pusou a pak se vzpamatoval.
,,Priniesol som ti poslednú ružu.'' a podal mi jí. Na lístku stálo: Budem ťa milovať, kým táto ruža nezvädne.
,,Ale vždyť je umělá!'' Pak mi to došlo. Skočila jsem mu do náruče a nohama mu obejmula pas. Ani jsem se nemusela snažit ho políbit. Vzdálenost mezi našemi rty porušil on.
,,I já tě miluju!'' zašeptala jsem mu do ouška.
,,Tak s tým niečo urobíme.'' Ještě pořád jsem na něm visela. Odnesl mě do ložnice a opatrně položil na postel...
Jůůů nádhera!!! Naprostá dokonalost... Ale víš, kdo mi tam chybí... - Týnka!
Tak se snaž a ať je tu honem další díl!!! 