Tentokrát jsem psala o Mirovi. Původně to měla být jednorázovka, ale když jsem po hodině zjistila, že nejsem ještě ani v půlce, rozhodla jsem se, že to napíšu na dva díly. Tak hlavně komentujte, protože mě dnes napadly ještě další dva nápady! :)
Hrozně to háže. Vsadím se, že už mám na boku modřiny jak pořád padám na stěnu dodávky. Všude je tma a jen hádám, že se mnou jsou tu ještě další tři holky. Zatím jsem jediná vzhůru. Sáhnu si na spánek, který doslova pulsuje bolestí. Najdu si místečko v rohu dodávky aby to tak neházelo a co nejpohodlněji se usadím. Nebude to příjemná cesta. A jak hádám, ani krátká. Určitě nás povezou do jinýho státu. Možná do Thajska. Tam je poptávka po bílém mase dost velká. Nechci se zabírat budoucností, která je černější než ponožky mého bratra. Ach, jak dlouho už jsem ho neviděla! Možná čtyři, možná pět let. Jistě se ptá kde jsem. A moje maminka. Co je s ní teď? Setra už vyrostla a chodí do školy. Tolik jsem toužila být u toho až půjde první den do školy. Po tváři mi stekla slza. A za ní další a další. Vzpomínám na své dětství. Na svůj první školní den. Na své kamarády. V hlavě jsem si prohlížela okamžiky svého života jako na promítacím plátně. V tom můj "film" přerušil nějaký zvuk. Pláč. Další dívka se probrala a teď ležela a brečela. Jen podle malého množství světla které mi dávalo větrací okénko jsem hádala, že jí nemůže být víc, než čtrnáct let. Když mi bylo tolik jako jí, jela jsem poprvé. Skoro ve stejné dodávce. Přišerně jsem se tenkrát bála a nevěděla co se děje. Podstrčili mi zřejmě nějakou drogu do pití, když jsem byla s kamarády na jedné párty. To jediné si pamatuji. Asi bych jí měla uklidnit chudinku. A taky trošku zasvětit. Nejsem v téhle brandži nová. Mohli by se ke mně chovat trošku důstojněji! Chudák holka. Pláče čímdál tím víc. Nemám to srdce jí poslouchat.
,,Jak se jmenuješ maličká?"
,,Klára." zafňukala.
,,Já jsem Michaela. Ale říkej mi Sim. To je mé pracovní jméno."
,,Pracovní jméno?" vzhlédla ke mně s údivem.
,,Jo. Můžeš si ho určit sama a když se bude tvému majiteli líbit, nechá ti ho."
,,Majiteli?" rozbrečela se znovu.
,,Ach jo. Nový maso. Ty jsi tuhle práci ještě nedělala viď?"
,,Jakou práci?"
,,Takže jsi nová. Pojď sem." obejmula jsem ji. Vím, jaké to pro mě bylo tenkrát. Pod křídla si mě vzala Dory. Bylo jí asi něco kolem třiceti, ale klidně to mohlo být i víc. Svůj věk nikdy neprozradila. Dokonce ani mně. Nahradila mi tenkrát mámu, kterou jsem nutně potřebovala. Před měsícem utekla. Klient jí vzal mimo dům, ona ho zabila, okradla a zdrhla. O týden později mi od ní přišel dopis, že je v pořádku a šťastná. Ulevilo se mi, že se jí nic nestalo. Ona mě naučila vlastně všechno co jsem musela znát. Od líčení, po zacházení se zákazníkem. A teď byl čas, abych tyhle zkušenosti předala dál.
,,Co takhle, kdyby ses nazývala Clarie?"
,,Je to hezká přezdívka. Ale co je ta práce?"
,,Zkus zapřemýšlet zlato."
,,Ne. Jen to ne." A znovu se rozplakala.
,,Šššš. Neplakej miláčku. Budeš mít nateklé oči a červený nos. Nebudeš se líbit novému majiteli."
,,Já se mu ale nechci líbit!" zaprotestovala a vzdorovitě zatnula ruce pěst jako malé dítě.
,,Chceš. Věř mi, že chceš."
,,Co se teď bude dít?" zeptala se tiše.
,,Někam nás odvezou. Je těžké hádat kam. Nejspíš to bude nějaký bordel ve větším městě. Takové podniky se líp uživí a tím pádem si můžou dovolit koupit nový holky. Zvládneš to, uvidíš. Teď se ale ještě trochu prospi. Přijde ti to vhod." Šimrala jsem jí po čele až dokud neusnula. Asi za hodinu a půl jsme byli na místě. Dodávka zastavila a dveře řidiče se otevřely. Pak spolu mluvili dva muži.
,,Clarie. Vstávej zlatíčko. Už jsme na místě." Postupně jsem vzbudila ještě dvě holky. Ty byly od pohledu v oboru zaučené. Dveře se rozletěly a v nich stál ošklivý a upocený chlap s cigárem v puse.
,,Vystupovat dámy." zahřměl vychlastaným hlasem. Vyskákaly jsme ven a seřadily se do řady. Clarie se mě křečovitě držela za paži a její velké modré oči kmitaly sem a tam.
,,Jen mlč, ano? Mluvit budu já." Neznatelně kývla na souhlas.
Po chvíli přišel elegantně upravený muž v červeno-černém obleku ze saténu. Černé vlasy měl nagelované a sčesané dozadu, knírek zastřižený do dvou tenkých linek. Zapálil si doutník a pomalu kráčel podél námi vytvořené řady jako generál kontrolující svou četu v nástupu.
,,Chci tebe a tebe." ukázal na mě a jednu brunetku. ,,Ostatní si zase odvez o dům dál."
,,Ona půjde se mnou." řekla jsem s ledovým klidem.
,,Co si to říkala?" otočil se na mě ten černovlasý.
,,Ona půjde se mnou. Vzala jsem ji pod svá křídla."
,,Na to se tě ale nikdo neptal, holčičko."
,,Podívejte se na její oči. Tyhle oči vám přinesou dost peněz, nemyslíte."
,,Možná. Dobře, beru i jí. Ale zodpovídáš za ní. Jestli něco provede, odnesete to obě.
Před týdnem v nedalekém městě...
,,Už s tebou nechci být. Promiň Miro, ale já už tě nemiluju."
,,No tak prosím ťa! Ja bez teba neviem žiť!"
,,Tak se to budeš muset naučit. Já...mrzí mě to." pobozkala ma na čelo a ja jej videl naposledy odchádzať. To bolo pred týždňom. Teraz chodím do jedného striptíz baru, pijem a občas si zaplatím nejakú tanečnicu. Prečo nie? Peňazí na to mám dosť. Ani dnes tomu nie je inak. Zase sedím a popíjam. Sála potemnie. Začína vystúpenie.








Wooow! Tak to je dost kruté! Další díl!