Boj!

1. srpna 2012 v 22:24 | Sluníčko09 |  Jednorázovky
Dnes mám narozeniny. Když sfoukáváte svíčky na dortu, zavíráte oči a z celé duše si přejete splnění těch nejtajnějších snů. Má to být den splněných přání. A přesto vám jediná osoba dokáže zkazit celé to nadšení. A ještě víc to bolí, když ta osoba je vaše vlastní matka.




Obvazy si zpevní zápěstí a vlasy sváže tak, aby jí nebránily v boji. Tiše zašeptá modlitbu a vychází z úkrytu ven. Před branami toho nenáviděného paláce obhlídne situaci a následně vyhodnotí nejlepší možnost útoku. Tiše, jako kostelní myš, kterou vídala v tom polorozpadlém kostelíku ve svojí vesnici, kde v slzách, den co den prosila o splnění jen jediného svého přání, se proplížila za brány. Hned jak se noha dotkla té prokleté zeminy, byť krásnou na pohled, ale shnilou uvnitř, se jí vrátily vzpomínky na šťastné chvíle jejího života v nichž figurovala ONA. Upřímně, moc jich nebylo. Zatřásla hlavou ve snaze ty vzpomínky vytřepat ven. Teď to nesmí vzdát jen kvůli své milosrdnosti. Ona tuhle bitvu vyhraje a pak konečně usedne na trůn! Stráže, netušíc zradu, spokojeně spali na svých stanovištích. Díky hlubokému spánku se ani jeden z nich neprobudil, když jim dýkou, s čepelí tak ostrou, že přesekne i pláty železa brnění bez mrknutí oka, probodla hrdlo. Jen tichý sten se jim vydral z úst. To už její agrese a nenávist rostla s každým úderem srdce, které vědělo, že už mu moc času nezbývá. Po kameném zdivu vyšplhala až ke komnatám té, jež byla hlavním cílem toho masakru u bran. S lehkostí, jako kdyby vítr nesl slabý okvětní plátek růže, se vyhoupla na mramorový balkon. Přitiskla se k stěně a čekala, až se světla v místnosti, kam se podle plánu chystala vtrhnout, zhasnou. Jenže i tenhle plán měl trhlinu. Z prosklených dveří vplula na balkon žena v bílé saténové košilce až na zem. Chvíli trvalo, než si všimla postavy zahaléné v temné noci, kdy se i hvězdy bály vyjít zářit na oblohu a ukazovat tak mladým milencům cestu domů. Měsíc se nezrcadlil v blízkém jezeru a neobdivoval svou krásu. Postava vystoupila ze stínu se sklopenou hlavou a rukami za zády. Když si žena všimla té postavy, lekla se, ale ještě víc se jí zmohla hrůza, když postava vztyčila hlavu. Nevěřila, že by to mohla být ona. Jak by se jen mohla odvážit?! Ale přece je tu, stojíc se vztyčenou hlavou a připravena nemilosrdně zabíjet. Postava, jež měla na svědomí tu krvavou lázeň pod balkonem, které si samosřejmě žena všimla, začala vést svůj nenávistný monolog. Z těch slov kapal jed. Jed, kterým byl otravován postupně celý její život. Když postava domluvila, pomalým krokem se přibližovala k ženě. Ta netušíc, co skrývá postava za zády jen strnule čekala na svůj osud. Když se jejich pohledy střetly, jako by se zastavil čas. Pak postava s úsměvěm šílence probodla duši ženy nožem, ukrývajíc za zády. Bodala a bodala a tím ženě vracela veškerou bolest, kterou jí celý ten krátký život dávala. Když postava skončila se svou odplatou postavila se na slonovinou zdobené zábradlí a před zrakem té ženy se vrhla dolů, do propasti pekelné. A tím zlomila ženu uplně. Protože nic matku nezničí tak, jako smrt vlastního dítěte.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tris Tris | E-mail | Web | 1. srpna 2012 v 22:36 | Reagovat

Fuuuuuuuuuuuu... prostě brutální. Masakr. Víš co? Miluju, když popisuješ přirovnání. Je to dost dobrý ;)

2 zuzka zuzka | Web | 2. srpna 2012 v 18:08 | Reagovat

Brutálne to bolo... nemám slov..

3 zuzka zuzka | Web | 3. srpna 2012 v 21:40 | Reagovat

ešte by som ťa chcela poprosiť, že my sme na blogu 2... Ja a Ceruzka... tak ak by si bola taká dobrá tak si to oprav v obľúbených odkazoch.. ďakujem!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama