
,,Vstávej."
,,Mmmm." Někdo mě budil a mně se to nelíbilo. Nakonec jsem otevřela s námahou oči. Stál nade mnou Tomi a vesele se usmíval.
,,Dobré ráno!"
,,Kolik je hodin?" Neochotně jsem se posadila na postel a promnula si oči.
,,Je 10 hodin."
,,Ráno nebo večer?" V podzemí se jen těžko orientujete jestli je den, nebo noc.
,,Ráno. A přijela nám návštěva."
,,A kdo přijel?"
,,Róza."
Podívala jsem se na sebe a došlo mi, že už jsem se asi dva nebo tři dny nemyla.
,,Myslíš, že bych se mohla nejřív osprchovat?"
,,Není problém." mrkl na mě Tomi.
,,Ale já tu nemám žádné věci. Dokonce ani nic na převlečení."
,,Neboj se, všechno jsem už zařídil." A ukázal na kufr postavený v rohu.
,, Paťo a já jsme se zastavili u tebe doma a vzali jsme ti pár věcí. Kdybys snad ještě něco potřebovala, tak řekni. Rád ti to obstarám."
Objala jsem ho a samou radostí jsem mu vlepila pusu na tvář. Pak jsem se vrhla na kufr.
,,Tak já půjdu." usmál se a celý červený si mnul políbenou tvář.
Otevřela jsem kufr a vzala jsem si mýdlo, šampón, ručník a odpochodovala jsem hledat koupelnu. Asi na třetí pokus se mi podařilo jí najít. Svlékla jsem se a pustila proud horké vody. Zatáhla jsem za sebou závěs a užívala jsem si každé kapičky, která mi klouzala po těle. Smývala jsem ze sebe tu hrůzu posledních dní a pomalu zapomínala na to, že jsem v podzemí, že jsem znovunarozená duše dychtící po pomstě, že mám dva kluky a oba jsou upíři, že mě jeden z nich zabil. Když jsem se osprchovala, cítila jsem se mnohem lépe. Obmotala jsem kolem sebe ručník, posbírala jsem svoje věci a vyšla ven. Tam jsem narazila na Romana. Chvíli na mě zíral a pak vykoktal, že mi to sluší.
,,Děkuju." usmála jsem se na něho.
,,Až sa oblečieš a pripravíš, budeme na teba čakať v kuchyni." Pak odešel.
Oblékla jsem si pohodlné tílko a džíny, obula jsem si pantofle a šla do kuchyně. Tam už byli všichni. Paľo, Roman, Igor Paťo, Tomi, Casandra a nejspíš Róza. Byla asi stejně vysoká jako já, měla platinové blond vlasy svázané do culíku a modré šaty. Když mě uviděla, usmála se a obejmula mě.
,,Jsem tak ráda že tě poznávám!"
Taky jsem jí obejmula a uvítání jsem jí opětovala.
,,Konečně tě vidím osobně! Tolik jsem toho o tobě slyšela!"
,,Děkuju." Moc mě to ale nepotěšilo. Nikdy jsem nebyla typ, který by vyhledával pozornost a teď se mi příčí, že o mně každý ví snad všechno. Posadila jsem se ke stolu k ostatním. Tomi začal na stůl nosit rohlíky, marmeládu, med, máslo, konvici s čajem a spoustu dalších dobrot.
,,Nevíš kdy dorazí Saša s Jackem?" zeptala se Casandra Rózi.
,,Nejspíš zítra, ale znáš to, můžou tady být kdykoli."
,,Nemáme čas na ní čekat, musíš to udělat sama." řekla Casandra a koukla na mě. Trochu mě to znervóznilo, ale nebylo nic, co by mě mohlo odtrhnout od chleba s marmeládou.
,,Sama na to asi stačit nebudu. Buď trpělivá." tím to Casadra zakončila.
,,Budeme musieť zväčšiť naše priestory, takže po raňajkách ideme prekopať cestu do ďalšej časti tunela." nadhodil Paľo.








Další skvělý díl, jen tak dál!